Bien, to, co se chystáš udělat, darovat oocyty, je naprosto úžasná věc. pro někoho, pro koho je to jediná šance na dítě se to rovná zázraku, že jsou lidé jako ty. Samotná stimulace není vůbec tak hrozná, neumím se vžít do ženy, která to podstupuje jen s úmyslem darovat, asi odpadá to nejhorší z toho období, a to ty nervy, jestli bude oocytů dost, jestli se oplodní, později uchytí, to je na stimulaci šílené. To fyzické se dá zvládnout celkem bez újmy. Takže jsi obdivuhodná a všechny, které toto podstoupí. Ale, z pozice člověka, který to má za sebou. Po třičtvrtě roce po IVF jsem otěhotněla a těhotenství bylo mimoděložní, jakmile v nemocnici vzali mojí kartu a koukli do ní,zjistili, co mám za sebou, dva dokroři ze tří, řekli jen aha, tak to jo, tak to to vysvětluje. Pídila jsem se proč a jedna z možností neprúchodnosti onoho vejcovodu byl zánět v malé pánvi, který následoval po odběru. Dávají se na to před odběrem antibiotika, se zánětem se počítá, proto ta antibiotika. Já ho měla, trval týden po punkci. Takže, ačkoliv se mi jeví velmi sobecké toto psát, protože jsem v pozici ženy marně zkoušící všechny metody, jako dárkyně bych do toho nešla a to čistě jen z hlediska té děsivé zkušenosti. Třeba to byla jen náhoda, třeba by se to stalo i tak, třeba ne. Ale riziko zánětu a tím pozdějších komplikací tam je. Jen jsem ti chtěla napsat mojí zkušenost. Hodně štěstí