Fázi, kdy jsem se chtěla vrátit do ČR a všechno mi tam připadalo lepší, než v Belgii, kde jsem žila dohromady 14 let, jsem překonala ve chvíli, kdy jsem začala žít se Španělem a za svůj domov jsem adoptovala Španělsko. Teď už se nemůžu dočkat, až se do Španělska vrátíme natrvalo, asi tak za dva roky a půl.
Při mých sporadických návštěvách původní vlasti mám klaustrofobii a vůbec nechápu, jak někdo může žít v menším městě (Písek, Příbram třeba), je to takový neperspektivní hlavně profesionálně. Připadá mi, že všichni pořád dokola řeší buďto peníze, nebo slevy v Penny Marketu
ale možná se to týká jen mýho vzdálenýho příbuzenstva. A pak to počasí, a žádný moře, z toho už dneska neslevím. Momentálně žiju v Georgeotownu na Guayáně a to prý není prdel světa, to je hemeroid na prdeli světa, jak řekl jeden místní známý minulý víkend
Tak to fakt sedí, Příbram je proti GT luxusní velkoměsto! Lidi tu jsou v pohodě, neviděla jsem tu nikoho vztáhnout ruku na dítě, neexistuje, a přitom mi děti (mluvím o dětech expats) nepřipadají rozjívený. Místní výchovný metody neznám, ale ráda bych se zapojila do nějaký aktivity dobrovolně jakmile trochu odroste můj kojenec, tak snad podám obšírnější zprávu.