Přidat odpověď
Chtěla bych slyšet váš názor.
Odmala jsem vedená k pravidelné nedělní návštěvě mše (jsem katolík). Vždycky jsme šli celá rodina, nikdy s tím nebyl problém, doma zůstávali jen největší marodi.
Teď mám dvě malé děti, batole a miminko, a nepraktikujícího manžela a nemůžu se do toho kostela dokopat. Když jsme ve městě, je tam hrozný nával a mně se tam s dětma nechce. Když jsme na chalupě, je to zas autem a hrozně brzo ráno. Tohle jsou ovšem všechno jenom výmluvy. Problém je ten, že návštěva kostela je pro mne jen další z řady povinností. Navíc, když už tedy na mši jsem, tak jen tiším děti a mám pocit, jako by všechno bylo určeno pro někoho jiného než pro mne. Nemohu se smířit s tím pocitem, že dřív se prostě sebrali všichni, co byli doma, a šlo to jaksi samospádem, kdežto teď jsem já ta, kdo musí všechny dostat z domu (manžel spí a něco po něm v neděli ráno chtít nelze, to už jsme si vysvětlili).
Takže mám jako zatnout zuby, vstát dřív než ve všední den a v potu tváře to zvládnout a doufat, že bude mít jednou tahle moje věrnost nějaký pozitivní výsledek (třeba že úplně nezvlčím)? Nebo jak se k tomu mám postavit?
Předchozí