Ahoj všem,

prosím Vás moc o radu...začínám být zoufalá. Žiju ve vztahu a společ. domácnosti cca 3/4 roku. Myslím, že se s přítelem velmi hluboce milujeme, jak se říká hledali jsme se, až jsme se našli a mám dojem, že jsme za to oba moc vděční a šťastní.

Přesto ale máme problémy. Myslím, že můj partner asi žárlí. Problém je v tom, že nemá na co! On to ale vidí jinak. Já mám oči jen pro něj. Žádné rádoby přátelské vztahy s muži neudržuji. V podstatě všechen volný čas trávíme společně. Přesto mi dělá "scény", které se ovšem ještě snaží schovat do sofistikovaného hávu, protože to, myslím, nechce připustit sobě a přiznat mně. Dělá mi to velké vrásky. Jsem přesvědčená, že tento vztah chci udržet, že tento člověk, kromě těchto vrtoch, je ten, se kterým chci žít a sdílet svůj život. Když ho to popadne, chová se jedovatě, řekne mi třeba, že je mu to vlastně všechno úplně jedno, přehlíží mě, ignoruje. Vypouští ze sebe jed. Je krutý a necitelný. Teď mi kupříkladu po podobné "rozpravě" řekl, a"t si na víkend něco domluvím, že chce být sám atd.

Vůbec tomu nerozumím, protože mimo tyto excesy se chová naprosto úžasně, je hodný, milý, pozorný, romantický, citlivý, něžný, ohleduplný a skutečně si nemám nač stěžovat. O to víc mi to nejde do hlavy. Je mi 23 a jemu 30...opět nechápu. Měl by být vyzrálý, ale mám dojem, že jsem to spíš já, kdo musí být vyzrálý a směřovat ho. Nerozumím ani tomu rozporu mezi jeho dvěma stránkami....nosil by mě na rukou, vychvaluje mě, nazývá bohyní...a pak tohle.

Nemáte někdo podobné zkušensti? Nechci kvůli takovému nesmyslu přijít o pro mě tolik cenný vztah. Prosím, pora"dte.