Jsem sama od "dvou čárek" na těhotenském testu. Synovi je téměř 2.5 roku, rodiče mám 300km daleko, s biologickým otcem jsme se soudili skoro dva roky..Pokud bych měla shrnout, co je v této situaci nejtěžší, určitě by převážila stránka psychická (fyzicky každá matka unese netušeně mnoho).

- prožít naprosto neplánované těhotenství (přes antikoncepci) osaměle, být budoucím "otcem" tlačena k potratu, pravidelné výčitky, citové vydírání na téma, jak jsem mu zkazila život..
- absence možnosti předat druhému dítě, byť na pár minut, ve chvílích, kdy cítítě, že jste totálně vyčerpaná a na dně a potřebujete aspoň na chvilku pryč od dítěte
- obrovské pocity viny, jaký život jste svému dítěti připravila, neradostná představa vyrůstání syna bez otce
- permanentní strach, jak zvládnete vše sama tak, aby dítě bylo šťastné, spokojené a vyrostl z něj dobrý člověk
- nemožnost s druhým sdílet chvíle dobré i horší, pokroky dítěte, nemožnost se alespoň vypovídat ze všeho někomu, kdo má dítě stejně rád jako Vy sama
- všudypřítomný pocit, že dítě má jen Vás a pokud se s Vámi něco stane, máte obrovský strach, co se bude dít, kdo se o dítě postará

atd. atd.

Finanční problémy jsou jen třešničkou na dortu, stejně tak pocit, že Vám okolí dává najevo, že si za to všechno můžete sama, že jste se vlastně něčím provinila, že jste měla dopředu vědět jak to bude těžké, dopředu jste měla odhadnout, jestli na to máte nebo ne ..a kdybyste měla odpovědnost, že jste měla jít na potrat..

Nedokážu si představit, že bych šla na interupci ze svého vlastního rozhodnutí, i když syn nebyl plánovaný, ničeho nelituji a rozhodla bych se stejně znova.
Je to nejkrásnější, ale zároveň absolutně nejtěžší období, jaké jsem v životě prožila.