Tak to záleží na tom, jak bych se tam cítila. Ale v principu na tom nevidím nic zase tak špatného. Pohyb jí prospěje. Osobně jsem ale vždycky hodně chodila pěšky. 2-3 km se dají ujít a než čekat na autobus.
Myslím si, že případy jako Anička se stávaly vždycky. A jejich počet bude spíš klesat. Jen se o všech ví a víc se o tom mluví. Taky se posunul "pohled na život". Dnes považujeme za samozřejmé, že dítě dospěje.
Stát se může cokoliv kdekoliv. Kamarádka si zlomila nohu na Václaváku přitom zlezla spousty skal bez úrazu. A je-li alternativou čekat 2-3 hodiny v družině, tak bych volila procházku. Vyhlídnout si jí může někdo na cestě, ale i na zastávce. A tam je mnohem víc na očích.