Sestřičko, nevím, jestli sem ještě půjdeš, nějak pozdě jsem zaregistrovala, že tu mám odpovědi

Zkusím to vysvětlit, i když celá škála mých vnitřních pocitů se dá jen těžko odít do slov.
Když jsem věděla, že se chystá odejít poměrně významná část lékařů, měla jsem potřebu být na svém místě, protože nemoc si člověk nevybírá, i kdyby tisíckrát s protestem souhlasil. A když potom ti vítězní přišli zpět, měla jsem pocit neskutečné únavy, řešila svůj osobní vnitřní problém přijmout ty vybojované peníze, navíc jsem cítila (a cítím stále), jak se v našem malém kolektivu vrazil klín mezi personál, jakoby se spustila stavidla negativním reakcím. Oddělení, které jsem budovala, kde jsem se cítila dobře, kam chodili "naši" pacienti, má teď úplně jinou atmosféru.

Lassie, díky snažím se na sobě pracovat