Milá Lenko,
špatně se to vysvětluje. V naší, kde se všichni brali z velké lásky, jsem viděla komplikace, které pramenili ze známého rčení, že zamilovaní nevidí chyby a nedostatky toho druhého. Já jsem měla tříletý vztah, který měl skončit svatbou. Byla jsem zamilovaná, on vypadal, že také. O prázdninách jsem za ním jela překvapit v práci (pracoval u jedné securitky a hlídal jednu akci v přírodě, tam jsem ho načapala s jinou a dozvěděla se o dalších, o kterých jsem neměla ani ponětí. Měl je v době,kdy jsem s ním nejšťastnější. Nakonec na mě křičel a dával mi to za vinu. Vzhledem k mé povaze mi nedělalo problémy nasadit nezúčastněný obličej (i když jsem pěnila) a odkráčet hrdě středem (věděla jsem, že tak mu to vrátím líp než jakoukoliv scénou). Dělalo se mi špatně jen při pomyšlení, že bych tu hanbu a ponížení své lásky ještě někdy snášet. Pak jsem v práci potkala Simona. Vzhledem k problémům v rodině mi nabídl bydlení u sebe (měl tam už jednoho kámoše). Bydlení během toho 1 měsíce bylo bez problémů a s obouma vycházela velmi dobře (bez vedlejších produktů spolubydlení kluků a holek). Pak nás jeden známý začal pomlouvat bůhví co spolu nemáme. Začali jsme se touto novou situací bavit a kamarády v tom nechali cachtat. Plánovali jsme naoko svatbu a děti a většina známých se bavila s námi. Jenže pak někoho napadlo, že to není tak špatný nápad a my o tom začali realisticky uvažovat. Nejdříve kolegové, pak kamarádi, pak velmi dobří přátelé - známe jeden druhého, víme o svých chybách (oba jsme strašní cholerici) a o svých přednostech, máme společné koníčky - proč tedy ne? Teď nás ale smích přešel, aspoň ten škodolibý, protože se nám stalo to, s čím nikdo nepočítal - zamilovali jsme se a myslím, že tohle byl, i když trochu zašmodrchaný, začátek vztahu s dobrými základy. Když budeš mít otázky dále, napiš mi na e-mail. Mám ho k dispozici pouze v práci, ale hrozně ráda si dopisuji. Čau Verča