Jinak Monty, ty to asi vidíš z pohledu člověka, který se s moc problémy ve škole nesetkal. Já jsem v tom vyrůstala.
Moje ségra měla LMD, různé dys... reakce její učitelky na prvním stupni byla "tak jí dejte do pomocný školy, když je blbá". To byly osmdesátý léta.
V devadesátých letech jsem sama učila - na druhém stupni. Moje překvapení, když za mnou přišla přírodopisářka a oznámila mi, že si přeje, abych Pepíčkovi Novákovi z její třídy (kde byla třídní) "psala hodně poznámek, protože mu chce dát dvojku z chování" - to bylo ještě PŘED začátkem školního roku, přebírala čtvrťáky do páté třídy a už předem byla rozhodnutá, že "ten grázl" bude mít miminálně dvojku z chování. Grázl byl jasně hyperaktivní. Chytrej milej kluk, kterej ovšem nevydržel sedět na místě a obkreslovat do sešitu krávu z učebnice (výuková metoda přírodopisářky - cílem hodin bylo co nejvěrněji překreslit učebnici - ideální pro šprtavé holčičky). S Pepíčkem to nebylo jednoduchý, holt musela učitelka na něj furt myslet - a co pět minut ho něčím zaměstnat, pokud možno něčím, u čeho mohl opustit lavici - takže u mě rozdával papíry, chodil s ukázkama kolem třídy, chodil pro třídnici, máchal houbu, zavíral a otvíral okna, myl tabuli, zalejval kytky... naštěstí byl fakt chytrej a rychlej, takže stíhal látku i tyhle "pochůzky" - a narozdíl od přírodopisářky mi nikdy neskákal po lavicích a v podstatě ani moc nevykřikoval. A v mých předmětech exceloval - narozdíl od přírodopisu, z kterého byl na propadnutí (což byl další malér s přírodopisářkou, která mi přišla oznámit, že ho musím nechat propadnout z mých předmětů, aby nebyla sama, kdo ho nechává propadnout).
Po tomhle ročníku zoufalí rodiče Pepíčka vzali z naší školy a já doufám, že mu na novém místě bylo líp....