Pro mě je tohle věc k úvaze a celkem zapeklitá. Určitě souhlasím, že jde o míru handycapu, pokud je dítě výrazně dezorientované, neklidné atd. a je velký předpoklad, že samo průběh vyučování nezvládne... potřebuje asistenta, spec. postavení ve třídě, motivovaného učitele. Riziko je hlavně počet dětí ve třídě, může být lepší volit menší kolektiv formou speciálních tříd v rámci běžné zš nebo specka. Podle toho, co a jak v okolí funguje.
Pokud můžu uvažovat, že dítě zvládne školu s individuálním plánem bez asistenta nebo bez individuálního plánu, je podle mě lepší (bez ohledu na odborná doporučení) to zkusit.Můj názor: lépe být v dobrém přijímaný trochumimoň, plně rovnoprávný člen třídy- v očích ostatních dětí, tj. být v pořádku než někdo s DG.(navíc s dg., jejíž šířka je velká a budu se muset vyrovnat s tím, že si kdokoli zjistí vše o nejhorší podobě a bude mě k ní přirovnávat, i já se k ní budu muset vztahovat a hodnotit se jako postižený).
Hranice je podle mě tam, kde si dítě začne připadat jako trvale selhávající, frustrované a tedy špatné. Pak převažují asi klady diagnozy nad zápory - vím, že handycap, který mám se nějak jmenuje, vím, že to v těchto konkrétních věcech mám těžší než ti zdraví, ale vím, jak se na tom dá pracovat, můžu se ocenit za to, co jsem zvládl a dát si "milost" v tom, co mi možná nikdy tak úplně nepůjde.

Za nebezpečné populistické kecy považuju to, že dg. je vždy dobrá a není to nálepka. Být oficiálně postižený je nálepka se kterou se musím vyrovnávat. Přitom plno dětí, co dřív byli trochu mimo normu a žijí funkční dospělý život by dnes byli AS. Chápu snahu jim pomoct a upravit podmínky, ale kolik pak zůstane normálních? Dneska se norma ve všech oblastech hrozně zůžila, myslím, že ve skutečnosti je to fobie z jinakosti - nejdřív je označíme za postižené a pak je budem vést co nejblíž k normě, aby se cítili dobře (oni nebo my??)A budeme se honosit integrací. Podle mě je ideál integrace v těchto případech právě to, že když vím,že dítě vydrží kratší chvíli se soustředit, potřebuje klidnější místo, připravit se na změny, dovysvětlit zadání, pochopit přenesené významy, tak podle toho jako pedagog postupuji, mám možnost využít ve třídě pedagogickou sílu navíc, individuálně dítě poslat v rámci školy ke spec. ped.,a klidně stát v tom- ano, všichni jsme normální, jen je každý trochu jiný, něco potřebuje jinak on a něco zase on, Kačenka furt mluví, Martin by rád jen vyhrával, Honza se pere, Tonda nemá rád fyzický kontakt, tak se děti respektujte. J8 vidím skutečný problém v tomhle. Tohle totiž systém nechce připustit, přitom je to max. jednoduché.