Přidat odpověď
Dřív jsem brečela, zuřila, řvala, ale postupem času jsem otupěla. V duchu si opakuju to bude dobrý, to bude dobrý, nic se nestalo, nic se nestalo, je to jen dítě a je bohužel tvoje, uklidni se, umej to, ukliď to a sežer celou čokoládu. Jo, to je prostě osud, lepší mít poblitý boty a kobereček než třeba dítě ve špitálu.
Předchozí