Jako laikovi mi připadá, že hlavní riziko tohoto stylu regulace zdravitní péče je v tom, že se prostě může stát, že celý stav zamrzne na současné, či nižší než současné úrovni medicíny.
Proč by lékaři přebírali, osvojovali si, či hledali nové postupy, když už dopředu vědí, že to bude drahé, proto v praxi neupotřebitelné?
Jako laikovi mi připadalo, že vedlejším výsledkem péče o nejtěžšní případy je unikátní zkušenost, která může být alespoň částečně přenosilená i do péče o ostaní. Co já vím.