Děkuji, děkuji, děkuji
Jsem hned o moc klidnější. Jde o to, že já jsem normálně hodně průbojná, ale při a po porodu tuhle schopnost ztrácím Fakt ot tak je,asi mám nějaký syndrom bílých plášťů.
U 1. mi monitor netočili ani před ani při porodu. Rodila jsem 6 hodin.
U 2. trvali na monitoru, přesto že jsem na sál šla na poslední chvíli. Stejně ho nestihli dotočit, šlo to moc rychle. jenže mi nevěřili, že to jde tak rychle. Podle nich jsem prostě nemohla jako druhorodička tak rychle rodit.
Rady chci, ale jen ty, co si vyžádám. A hlavně nechci zbytečné otázky, které si můžou přečíst z papíru nebo na ně počkat až po porodu (jako třeba jaké máme jméno pro dítě). Nebráním se klystýru, ten mi byl dokonce příjemný. u 2. jsme ho nestihli. Holím se sama a i medikaci možná uvítám, kdo ví. Jen prostě nechci být rušena. Já prostě během porodu totálně vypínám. neslyším, nemluvím, nevnímám. proto chci ten klid bez rad a otázek.
To že chci hned domů je zčásti pro mě nepohodlí z porodnice, z části neschopnost přizpůsobit se tamnímu režimu a záporný vztah k autoritám . Ale hlavně je to ryze praktická věc, protože se chci co nejdřív sžít se zbytkem rodiny, než zas bude muset manžel do práce. Víc jak týden dovolené mít nebude.
Když o tom tak přemýšlím, ten 2. porod mi vlastně všechny tyhle myšlenky vnukl. Kdyby šlo všechno jako poprvé, neměla bych asi problém a "nevymýšlela" si.