Adelaide, asi máš vzorné děti, co nikdy nezlobí nebo když už zazlobí nebo zalžou, stačí říct tytyty, a jdou do sebe. U nás v některých situacích teda plácnutí pomáhá báječně.
Třeba zrovna při tom lhaní - starší syn to bere, že je to nejvyšší trest - použít plácnutí, takže když se stane, že ho plácnu, tak ví, že už přetekla veškerá míra. Má poruchu soustředěnosti, a některé věci mu můžu vykládat pořád dokola, a on to prostě nevnímá. Když provede něco hodně zlého, plácnu, a už si pamatuje, že tohle příště opravdu ne.
A o mém batoleti ani nemluvím. Sice dost věcí chápe, ale když jsme venku, a vrhá se do cesty, důrazné varování nepomáhá ani potřetí, počtvrté, tak ho plácnu, a už to neudělá. Nebo když lozí na stůl a skáče po něm. Když ho seberu, odnesu, zabavím, stejně uteče, a zlobí dál. Napomínání taky nepomáhá, z toho má legraci. Plácnu ho, a už se nemusím bát, že by na stůl lozil, a riskoval, že si rozmlátí hlavu.
Co je na tom tak nepochopitelného, že někteří rodiče používají plácnutí?