Neznámá, pokud ti dítě několikrát denně lže (určitě ne pořád, jak píšeš), tak to znamená, že se ho několikrát denně na něco ptáš a hledáš viníka. Proč?
Přece víš, kdo ty boty nechal venku, tak proč se ho ptáš, a tím dáváš prostor k výmyslům? Nestačí říct "Pepo, venku jsou tvoje holínky, dej je dovnitř, ať uschnou". Tečka. Nebo jak dochází k situacím, kdy lže? Jen tak přijde a řekne, Hele amimi, venku jsou holínky, ale já to fakt nebyl, to pes?
Tričko to samé. Holt je na něm díra, já bych to prostě konstatovala s tím, ať si na něj dá příště pozor, protože ho nechám chodit v roztrhaném. Když děcka doma jeden na druhého něco svádí, tak jim často říkám, že se vůbec neptám, kdo začal, kdo to udělal, že nejsem jejich soudce, ale ať to napraví...

Dávat na prdel jako všespásná rada jako vede k čemu pozitivnímu? Jedině k tomu, že se naučí lhát lépe a věř, že do pár let to vypiluje k dokonalosti. Když se nebudeš stále na něco ptát a hledat viníka, nebude muset lhát.

Druhou možností je, že si něco kompenzuje, a upoutává na sebe pozornost, a zas, dát na prdel to fakt nevyřeší.

U nás, když někdo začne "ale to udělal mami ooooooon", to začnu dramatizovat "a co teda s ním uděláme? Vyměníme? Hodíme do popelnice, dáme do vězení?" a smějeme se a vždy nakonec dotyčný řekne že to teda nebyl ten druhej.
Prostě lež nepřináší výhody.
Třeba se cítí tlačený do kouta.