To naštěstí neplatí.
Má-li člověk přítele, je šance, že bude schopen "vyrobit si" dalšího - zná totiž dynamiku toho vztahu.
Kdo nemá - buď neměl dáno, okolnosti, příležitosti, nebo toho není schopen.

Přátele si "vyrábíme" či "otesáváme". Je to určitá směs ochoty riskovat a chovat se tak trochu "jako bychom trochu přátelé už byli". Pokud do vztahu nic nedám, těžko něco získám. Začíná to s prvním pozdravením, nabídkou pomoci, nebo přijetí pozvání "půjdem spolu na kafe?" - ke kafomatu na školní chodbě, neodmítnutí nabídky, kterou vlastně ani nepotřebujeme - ale proč nám ji někdo nabízí? Třeba jsme sympatičtí mi jemu.
Občas se trochu exponovat s pomocí v situaci, kdy se nám nechce, nabídnout - pomoc, místo, podržet dveře tomu, kdo nese knihy, sehnat skripta i pro někoho dalšího, podělit se o poznámky, nabídnout půjčení drobných na bagetu/kafe z automatu atp. Je toho dost.
Samozřejmě nebýt trouba, nepomáhat všem se vším. Vybrat si. Toho, kdo mi taky s něčím trochu pomůže, i když cítím, že z toho velké přátelství nebude, ale kamarádi mají kamarády a jsem ten "kámoš, pomáhájící" - ale ne trouba, je to tu vzájemné, i když v hodně omezené míře.
No a časem dřív nebo později přijde ta trefa na někoho, s kým si "padnete do noty", na věku oprvavdu nezáleží. Jen je to těžší, lidé jsou míň tvární, mají méně času atp.
Ale - kdo má zájmy a koníčky - zákonitě potká někoho, kdo je má taky. Od společného zájmu dál je jen krůček aspoň k nějakému kamarádství, zjistíte, že máte společného "ještě něco". Každopádně je zde první platforma, na které lze stavět. Protože kdo žádné koníčky a zájmy nemá, tak s tím se jaksi není o čem bavit, ten člověk je nezajímavý, šerý a jakékoli téma jde nutně mimo něj.
Takže já bych si vybrala něco, co mě baví, co jsem vždycky chtěla - nějaký ten kroužek, cestru do tramtárie..., cvičení... Cokoli. A jít si to tam užít. Někoho potkám, a když ne, tak mám aspoň zážitky.
Samozřejmě první fajn kámoš/ka nepřijde s první hodinou.
Ale chce to vytvářet příležitosti. Doma u TV jich moc nebude.