Tady řešíte finance svých dětí jako by to byli nějací paraziti, táta mi i jako dospělé studentce peníze na hory a výlety a cestování dával, ne, že by platil vše, ale přispíval mi na to, navíc nad svou povinnost, když jsem se odstěhoval, přispěl mi na byt, nemusel, já si toho moc ale vážím, že mi pomohl postavit se na vlastní nohy. Nebral to vocaď pocaď a chápal cestování (ne zrovna masáže v alpách, ale třeba baťůžkaření v Číne) jako součást mého vzdělání. A taky mi platil, když jsem přestoupila na jinou školu, kdyby řekl, že se kvůli tomu chce se mnou soudit, jdu do vrtule, co mě nesnáší nebo co? Samozřejmě jsem mu nad míru vděčná a uvnitř cítím, že to moc moc dlužím našim dětem. A že jednou s jejich výškou budu mít ten rok navíc trpělivost a že jim dám příspěvek na cestu na Aljašku. A doufám, že mi dají hodně vnoučátek a jim spoustu lásky a podporu, i finanční. Ne, aby je vydržovali do třiceti, ale příspěvek na koníčky i do těch 26 mi přijdou menší zlo, než jim každodenně vařit, prát fusekle ebo jim naopak říct, taky máš výživné a zbytek si sežeň dle svého, nezajímá mne, že na medicíně nestíháš brigády.