Přidat odpověď
jen nabízím alternativní pohled. Jen zakladatelka ví, co a jak bylo. Já jsem na to reagoval, protože je to pro mě pořád citlivé téma, i když táta umřel před 6 lety, pořád mi chybí. A spíš čím dál víc. A jak už jsem napsal prvně - někdy mě sral hrozně.
A když mluvíš o empatii - nevztahuj si to prosím na sebe - ale dost často se mi stává, že se empatie dovolává někdo, kdo ji má minimálně - ale chce empatii pro sebe.
Víš, vylhat se člověk může ze všeho. Někdy si říkám, jestli to není důsledek toho, jak skoro ke každému produktu či dokumentu má dnes človek "disclaimer" - odmítnutí odpovědnosti. Až se to promítá i do vztahů - partner odmítá odpovědnost za společné soužití, rodiče odmítají odpovědnost za děti, děti za rodiče...
Nasrat. Ani o vděčnosti nikdo nemluví. Každý se může sám podívat do svého srdce a uvidí, jestli mu byl táta opravdu tátou, nebo nikoliv. To je buď ano nebo ne. On třeba nebyl úplně dokonalým tátou, jakého by si člověk vymyslel, kdyby mohl. Ale buď se snažil nebo ne. Vždycky bude generační konflikt. Vždycky se bude starým zdát, že mladí "nectí hodnoty" a mladý, že "staří jsou sto let za opicema". Ale hluboko v srdci to je - to podstatné, co je důležité. A podle toho se vše ostatní odvíjí...
Předchozí