Tak mě tady máte- jsem příklad toho , kam vede žárlení staršího sourozence na ty mladší a necitliví přístup rodičů. Mě se stala v 5.letech taková tragická věc, že se do naší rodiny narodili dvojčata kluci (otec je fotbalista). S dvojčaty přijela z porodnice i hysterická a udřená matka. A vyměnili se i příbuzní. A mě zkončilo dětství. Od té doby na mě matka začala křičet a fackovat mě. Otec mě začal řezat měchačkou (z toho důvodu klasické měchačky doma nemam) za to že jsem zakašlala a jeho chlapečky vzbudila. Na své dětství vzpomínám s nenávistí a se vztekem. Svou rodinu nenávidím a nestýkám se s nimi(stejně jsem jim vždy zkazila vílet nebo vánoce tím, že jsem se nějak projevila. Už jen věta: Těším se na ... byla hned zaražena.)

Teď mám krásnou dcerku, je moc hodná. Vnitřně bych chtěla další dítě. Jenže rozum mi říká, že jí tim zkazim dětství. A jak bych třeba mohla mít to druhé dítě ráda, když když bych si představila, že to je můj sourozenec, tak nevím. Jestli máte zkušenost vy nejstarší ze sourozenců. Jak jste se chovali k mladším dětem a těm starším. Vynahrazovali jste jim svoje dětství nebo jste šli přez kopírák a starší se stalo přítěží rodiny?