já jsem ze tří, ten druhý konec nejmladší
s bráchama jsme se řezali a hádali pomalu co den, v jednom pokoji jsme byli do mých 21 let, kdy jsem už byla těhotná a odstěhovala se k manželovi.

Máme se ale moc rádi..
nejstarší bratr bydlí u rodičů, prostřední má tři kluky se třema ženama - bohužel, ale s poslední manželkou stále je a dokonce mají v péči syna z druhého manželství.

Já sama mám děti tři - větší věkový rozestup.. nejstaršímu bude 9, holčičce jsou 4 a kousek a mimčo bude mít za chvíli rok.

Ze začátku měl nejstarší pocit který v sobě asi měsíc tutlal, že mám nejradši mimi.. čekala jsem to spíš od prostřední, ale ona si o tu pozornost když ji potřebuje umí prostě říct..
tak jsme si to s nejstarším vysvětlili - už předtím měl hodně aktivit sám jen se mnou a s manželem, ale tak nějak si to neuměl v té hlavičce přebrat. A teď jsme spokojení všichni, nikoho neodsouváme na druhou kolej, ikdyž s mimčem je to náročné, je to turbomyška.. ale děláme prostě aktivity pro starší, aby se zabavily a malej je buď v kočáře, nebo v šátku, dle potřeby.

je to o tobě, pokud tydle pocity máš i jako dospělá, asi bych našla dobrého psychologa a poradila se, někdy udělá dobře, když člověk vidí na věc očima někoho jiného.

Já v dětství sem si kolikrát říkala, že bráchu toho nejstaršího nenávidím.. a teď se máme moc rádi, on zbožňuje naše děti, ač jsou miniálné mírně řečeno hodně svérázné a já zase ráda jezdím k rodičům, proto že vím, že on tam je :D