Já scénářuju furt. Když mám třeba o někoho strach, dokážu si vymyslet scénář, že se určitě něco stalo, že umřel, vidím úplně ten pohřeb, i detaily, jak budu držet parte a jak budu smutná, jak budou smutní ostatní, jak budeme stát na tom pohřbu a jak pak bude pohřební hostina, kde nikdo ani nepromluví a celý to bude hrozně zoufalý. Na základě takovýho scénáře se dokážu skoro rozbrečet. Pak mě to vrhne zpátky do reality, zrekapituluju situaci, jakože se mi kamarád dva dny neozývá, páč je pravděpodobně někde nametenej, hodím se do klidu a du spřádat další scénáristický kousky.
Fakt jako trpím. Vymejšlím furt. Kam až co může zajít, jak to může dopadnout. Mám to i s dialogama.
Nebo třeba dneska. Šly sme s dcerou domů a já sem viděla takovýho mladýho týpka v mikině, jak sešel z cesty a šel do takovýho opuštěnýho lesíka, kde nikdo nebývá, a teď sem si říkala jako kam asi de, a až tam dojde, co bude dělat? Zavolá někomu? Zůstane sám? Zapálí si cigáro? Bude přemýšlet? Má problémy? Jaký asi tak...
Nejvíc si přeju, abych si mohla na chvilku odložit hlavu a nemyslet.