Dobrý večer ve spolek, tak jsem zpátky z výlet. Když jsem předával děti a chtěl něco probrat s ex, kopla mě na uvítanou třikrát do kotníku a pak mi vrazila facku, ta si s pokáním teda rozhodně hlavu nedělá.

No a teď k některým názorům, které mne zaujaly:

>>>Maťa napsala: žila som nejakú dobu so ZenBuddhistom...a na rovinu...už nikdy více.. To nie je človek pre rodinný život. Bol by možno len vtedy, keď by som mala absolútne vo všetkom bez najmenšieho rozdielu pohľad na život ako on..<<<

Tak ono to, že se někdo hlási k zenbuddhismu ještě neznamená, že to nemůže být kokot. To máte stejně jako s křesťany.

>>>Natanela napsala: Elíí, tan kdo vydal svůj život Bohu si nemyslí, že je svatý, ale on skutečně svatý JE.<<<

Tak s tím by se dalo polemizovat, ale to bychom zabředli do všelijakých postranních problém, jako co to přesně znamená být „svatý“, co „vydat svůj život Bohu“ atd. Do toho se raději nepouštějme (alespoň prozatím).

>>>Pokání není žádná náročná věc, jde o rozpoznání špatného jednání a návratu k Bohu. V reálu to znamená, že např. řeknu Bože odpusť mi to a to a Bůh mi to odpustí.<<<

Ovšem s tím nesouhlasím naprosto zásadně. Pokání je zatraceně těžká věc. A je toho, dle mých zkušeností, schopen jen málokdo. Asi proto o tom dnes lidí moc nemluví. Byly tady nějaké definice, já znám také jednu, která se mi líbí ze všech nejvíc: „Pokání je odklon od zla a příklon k mravnímu dobru.“ Pokání znamená především „prožít si svou vinu“ - a to může být (v závislosti na provinění) nejen velmi obtížné, ale také neobyčejně bolestné. Pokud někdo svým jednáním způsobil druhému utrpení, musí si to utrpení sám prožít - ne doslova - jakože když jsem někoho praštil, tak ho poprosím, aby mi to vrátil To ne. Prožit to uvnitř, v sobě, procítit to. Protože dokud to neprocítím, nemám šanci pochopit míru toho, co jsem způsobil. A je samozřejmé, že pokud toto někdo podstoupí, tak ho to rozhasí. Protože člověku dojde, že to, co udělal, je třeba opravdu hodně špatné a někomu tím opravdu hodně ublížíl. A teď, jak z toho ven? Požádat Boha o odpuštění sice mohu, ale pokud je člověk sám k sobě upřímný, tak cítí, že to nestačí. Takže teprve nyní začíná ta cesta ke „smíření“. A ta může být velice dlouhá a strastiplná.

>>>Moris napsal/a: Já tu Repa úvahu vnímám jinak. Nepředpokládám, že by očekával, jak s ním budou jeho věřící kamarádi rozebírat svoje pokání, z čeho, proč, kdy a jak často se kají...
Spíš to chápu tak, že u nich nevidí ten postoj, který by takoví lidé měli mít. Postoj, který vypovídá o tom, jak dotyčný člověk vidí sebe, svoje činy a chování. Jak na ně nahlíží, jak je vnímá vzhledem k lidem okolo sebe a k Bohu. Jak jsou třeba dotyční věřící schopní určité sebereflexe...<<<

Tak toto je hodně blízko, ale ještě bych trošku upřesnil: Naprosto přesné je to, že mě nejajímá něčí osobní pokání. Do toho bych skutečně nikomu nelezl, pokud bych nebyl přizván (protože ano, v pokání může pomoci, když se někomu svěřím - může to být zpovědník, pokud má opravdu lidský a nikoliv formální přístup - ale může to i dobrý přítel).

Ale hlavním důvodem mé otázky bylo to, že slyším věřící mluvit o všem možném - především o tom, jak vzal Ježíš naše hříchy na svá bedra, jak je důležité se obracet k Bohu atd. Ale o pokání v této souvislosti ani slovo. Také slýchávám, že „i věřící je jenom člověk, a tedy občas hřeší“ - to je hodně alibistický přístup. Pavel přitom píše, že věřící „zemřeli hříchu“. Rovněž to koliduje s tím, co napsala Natanela, že ten kdo, vydal svůj život Bohu, je „svatý“. No pokud je svatý, tak nehřeší. A pokud zhřeší, je to obrovské selhání, byť by zhřešil jen v maličkosti. A tudíš se musí kát a nikoliv si říct „jsem člověk, a nic lidského mi není cizí - však on mi Pánbůh odpustí...“.

Pokud jde o tu druhou část, za u křesťanů vidím či nevidím sebereflexi, tak někdy ano, někdy ne. Ale kvůlit tomu jsem tohle téma nezakládal. Ovšem je pravda, že jeden můj zesnulý kamarád, který s vírou až do posledního okamžiku velice obtížně zápolil a snažil se najít pro sebe nějakou optimální cestu, o mně říkával: „Igor nemá rád křesťany, protože jsou podle jeho názoru málo křesťané.“ No, do jisté míry měl pravdu.