Enigmat vím dobře o čem mluvíš a nepřijde mi vůbec nepřiměřené, že žádáš důkaz nebo nějakou oběť, něco hmatatelného, abys mohl zase věřit.. V nějistotě se totiž žije velice zle. Stalo se mi totéž, s tím rozdílem, že manžel okamžitě románek ukončil, sliboval, omlouval se. Byli jsme spolu dlouhé roky, nepředpokládala jsem, že by se nám něco takového stalo a naprosto jsem se sesypala. Vím, že jsou v životě větší tragedie, ale mně se doslova zhroutil svět. Těžko se to popisuje, kdo nezažil.. Někde jsem četla, že kolik let manželství trvá, tolik měsíců se člověk vzpamatovává. Je to už rok a půl a byla to bolest a bolest, nedůvěra, zklamání, až teď se z toho dostávám a vůbec si nedovedu představit, jak bych se chovala, kdyby váhal, nebo v tom pokračoval. Můžu říct, že bych odešla, ale kdo ví? Máme tři děti, ohlížím se na ně. Říkala jsem si, že takhle jsem žít nechtěla a nebudu, ale nedokázala jsem ubližit dětem, neví to nikdo okolo, vyžrala jsem si to sama. Pokud s tebou chce zůstat, tak podle mě máš nárok, na sliby, oběti i přísahy. Ani to ti ale naprostou jistotu nedá. Musíš sám cítit jak na tom jste. Myslím, že člověk, který se rozhoduje mezi dvěma lidi musí vědět koho chce víc. I tvoje žena to musí vědět. A pokud jsi to ty, koho chce, pak by ti to měla dát jasně najevo a nějak to dokázat. Zprávy typu "jak se máš" považuju za neakceptovatelné. Měla by přerušit veškerý kontakt. Já nevím.. možná můj názor je hloupý, příliš ženský nebo staromódní, ale tak to cítím já po vlastní zkušenosti.
Přeji ti, ať vše dopadne co nejlíp..