Mně to zní zajímavě...

Ad) láska v křesťanství:
Žila jsem v katolické rodině a bylo mi vtloukáno do hlavy, že musím být stále dokonalá, abych mohla být milována. (Pro dítě naprosto devastující "výchova".) To samozřejmě nesouvisí ani tak s katolictvím, jako s totální citovou oploštělostí mých rodičů. Výsledek - láska je pro mne důležitá, ale stále ji nějak nenacházím v té formě, jakou bych potřebovala. Pro druhé se snažím dělat maximum, sama sebe nenávidím. A kdykoliv se vzbouřím, je to pak jen o to horší. Věřící jsem, ale se studem přiznávám, že mě víra depresí nezbavuje...

Ad) všechno je utrpení:
S tímto se dokážu dost dobře srovnat. A stálo by asi zato zkusit teď pro změnu tuto cestu (ostatně - já hlásám už nějakých 15 let, že život je boj). Takže když přijmu utrpení jako normu, se kterou se nedá hnout, můžu se od toho odpíchnout. Neztrácet čas pláčem, ale jít aktivně za "neutrpením"... Teď jen, kde na to sebrat sílu?