Moje sestřenka mi kdysi oznámila, že má holku... pak že je to asi definitivní, že je lesba. Věděla, že mě to říct může, že s tím nebudu mít problém. Ale když to zjistila teta, její máma, tím, e jí v pokoji našla milostné dopisy, volala mi, že je sestřenka nemocná a musíme ji léčit, brečela do telefonu a málem zvracela. Dodnes jí to neodpustila. Sestřenka má teď vážná vztah a odstěhovala se z domu, ani mámě není schopná říct, že s holkou. Přitom by teta mohla být ráda, že má sestřenka jakýkolvi, hlavně že spokojený vztah, s prominutím, ona je sice chytrá jako blecha, hodná, docela pohodářka, ale taky dost neurotická, dost pije a kouří, nemá moc zájmů a trpí těžkou obezitou.

Zase chápu tetu, měla ji dost pozdě, jedináčka, chtěla by vnoučata (což u lesbiček je aspoň nějaká šance - jako umělé oplodnění, sestřenka ale mateřský typ není - tedy ve smyslu ženy, děti má ráda, přítelkynino přijala) a je z vojenské rodiny, kde všichni zvrací jen při slově homosexuál.

Kdykoliv tam přijedeme, teta je v lihu, nepřenese to ani náhodou přes srdce, nejsem schopná ji nijak oblomit, přitom jinak je hodná, nejhorší je, jak mě dává pořád za příklad s manželem a prckem... a co věta o sestřence, to jedovatá poznámka.

Proto když vidím tyhle masakry, co se dějí u nás v rodině, moc si vážím každé mamky (samo i taťky), která tuhle změnu v životě (od představ myslím) zvládne, zpracuje a své dítě podpoří. I když se s tím někdy třeba vnitřně vyrovnává dlouho. I já bych radši, kdyby můj syn nebyl gay, protože bych mu přála jednodušší cestu (vzhledem k naší společnosti) a mě vnoučátka (geníky, geníky , chyběl by vývojový článek mezi člověkem a geniálními elíííky ).

Přeju hodně štěstí do budoucna.