Ananta: já to tak mám, nejsem schopná uvěřit než že jsme jen fyzické tělo a já je dočasné do jeho smrti, ráda bych věřila v cokoliv jiného, musím přiznat, že mi z toho občas hrabe. Uvědomila jsem si to, když jsem si uřízla kus prstu a on mi na ruce odumíral (ten kousek, ne moc) a přestala jsem ho cítit, pak začal černat, musela jsem si ho doodstřihnout, pak tam ležel, chudák, bez já, bez života a chvilinku před tím, byl kouskem mého já. Jediné, co mě drží nad vodou, je, že se "těším", jak se budeme vyvíjet jako lidstvo, což mi vlastně bude moct být fuk, když budu mrtvá, a jednou skončí Země (asi lupne do Slunce nebo vychladne a vše zmrzne) i vesmír i čas... Jak jsi to napsala o té sebevraždě, tak mě zamrazilo... že to asi není děsivé jen pro mě...