Nepamatuji si přesně den či okamžik, kdy (ta "opravdová deprese")zaútočila poprvé. Vlastně si z toho období docela dost věcí nepamatuju, protože tentokrát to už nebyly jen nějaké dvou-třídenní chmury jako tenkrát v pubertě. Teď to bylo něco strašného, co jsem zpočátku ani nechápal.
Nejvíc ze všeho si vybavuju pocit „černých mračen“. Ten byl velmi intenzivní a dalo by se říci, že jsem ty mraky viděl. Ovšem ne očima. Ale to, co jsem viděl očima, jsem moc nevnímal. Ty mraky to zahalovaly. A nebyly to mraky, jaké vidíte na obloze. Ani ty nejrčernější bouřkové mraky nejsou tak černé. Toto byla velmi tmavá, antracitová čerň. A ty mraky byly velmi husté. Jako z upěchované skelné vaty. Vyplňovaly nejen prostor okolo mě, ale také prostor ve mně, především mou hlavu, ve které nebylo nic, než ty husté, černé, velmi zlověstné mraky.
Celková ochablost. Duševní i tělesná. Večer jsem šel utahaný spát, a ráno se probouzel jako z mrákot ještě unavenější, než když jsem si večer lehal. A nejhorší bylo, že mi to snížilo i imunitu. Najednou jsem bylo pořád nemocný. Skoro půl roku jsem jen s malými přestávkami pořád bral antibiotika. Samozřejmě jsem v tomto stavu nebyl moc schopen pracovat, a tak všechno, co jsem pracně vybudoval, šlo během dvou měsíců do háje. Najednou jsem byl bez práce.