Ono také není třeba tlačit na pilu. Anápána je v principu velice jednoduchá. Člověk se prostě nějak pohodlně uvelebí, aby se mu dobře dýchálo. Může do lotosu, když to umí, a nebolí ho z toho nohy, muže sedět na patách, když ho z toho nebolí nohy, může sedět na židli, ležet na lehátku... prostě je to úplně jedno. A začne pomalým dlouhým výdechem. Dlouhým, ale ne zadržovaným. Plynulým. Až do "poslední kapičky vzduchu" (ale ne až tak, aby člověk začal lapat po dechu). A následuje opět pomalý a plynulý nádech, kde si dávám záležet, abych se nadechl nejdřív pořádně do břicha (bránice), potom do dolní části hrudníku (roztažení žeber) a potom do horní části hrudníku (zvednutí klíčních kostí). A až to mám, zase pomalý, kontrolovaný výdech. A nemyslím na nic jiného, než abych takto hezky a pomalu dýchal. A ono to po čase přijde...