Nevím, jestli jsem opravdu tak světlá výjimka mezi, muži, ale myslím, že až tak ne (alespoň pan Plzák mi v tom dává za pravdu). Moje životní zkušenost spíš praví, že ženy (nebo alespoň ta moje), si to „upozadění osobních potřeb“ víc uvědomují a vnímají to jako oběť, kterou si později chtějí vynahradit. Muži (nebo alespoň já) považují za samozřejmost, že když je třeba zaopatřit rodinu, vše ostatní jde stranou.

Moje největší starost po rozchodu byla vůbec nějak naplnit svůj čas, pokud jsem zrovna neměl práci. Před tím, než jsem začal žít se svou ženou, jsem pořád něco dělal a měl jsem pocit, že den má příliš málo hodin. Po rozchodu jsem to všechno musel znovu objevovat, protože jsem si úplně odvykl myslet na sebe a mít z něčeho radost a potěšení jenom sám pro sebe. Všechno jsem byl za těch 15 let zvyklý sdílet.

Asi před osmi lety mi děti rozbily obě kytary - španělku i elektriku. Takže jsem osm let na kytaru v podstatě nehrál (občas jsem to vzal do ruky u kamarádů). Takže loni v létě jsem si vybral pěkného Godina a k němu celolampové combo. Když jsem to poprvé zapojil, praštil do strun a vzduch prořízl první tón, bylo to skoro jako orgasmus...