Limai,

a podle čeho tak trochu usuzuješ, jestli tvůj syn je autista?

Můj starší syn má diagnozu Aspergrův syndrom - lehká symptomatika, je to jedna z poruch autistického spektra - přes asi 5 psychologů počínaje mateřskou školkou jsme se až vloni na podzim (na začátku jeho 5. třídy!!) dostali do jednoho speciálního pedag. centra, které je zaměřeno pouze na autismus.

Ale řeknu ti, jaké on měl "příznaky" zhruba v tom předškolkovém věku:

určitý režim měl rád, ale nevadilo mu "vykolejení", ve školce nikdy nedovedl pochopit takový ten běžný dětský hluk a křik ("proč ty děti tak křičí?"), prostě nade všechno měl rád svůj klid (chodil první dva roky do polosoukromé školky, kde bylo jen asi 16 dětí - to byla výhoda), když si lehl, tak pořád kolíbal hlavou i tělem ze strany na stranu (i několik hodin); byl hrozný boj, než se naučil oblékat, pít z hrnku... - takové ty běžné školkové dovednosti; mám pocit, že smrkat se naučil snad až v 1. třídě. On prostě zvenku působil jako velice klidné, tiché a uzavřené dítě.

Teď ve škole má problémy s navazováním kontaktů se spolužáky - to se s ním vleče prostě pořád; vyniká v jazycích - nejenom že miluje angličtinu, ale jako samouk se učí i němčinu. No, ono by toho bylo víc....

Má mladšího bráchu (4 roky) - tam je vztah celkem v pohodě, nesnaží se mu ublížit nebo tak něco, ale když ten malý hrozně řádí a jeho to už nebaví, tak se nejradši zamkne v pokoji a je sám - ale to je myslím celkem normální.

Je pravda, že v tom předškolkovém věku jsem tak nějak "cítila" podvědomě, že je "jiný" než ty ostatní děti, ale je ročník 2000 - tenkrát se o tom ještě tak nemluvilo nebo nevědělo a hlavně - nebyl tak rozšířený internet, takže jsem neměla takový přístup k informacím jako je teď. Ten autismus existoval vždycky, ale dřív se to tak "nejpojmenovávalo" a děti byly prostě "divné", "uzavřené" apod. Ale záleží na stupni toho postižení, to je jasné, když už nastupuje ta agresivita - tak to je fakt smutný, je mi líto té holčičky, jak tu někdo píše, že se kvůli ní museli i přestěhovat....