Zamilovaná jsem byla a to i během manželství, ke vztahu nedošlo, protože jsem i tak viděla, co všechno bych riskovala (i pro sebe), mimo jiné jsem si myslela, že můj muž by mi neublížil. On totiž tvrdil, že jinou partnerku pro život nehledal a na změnu nepomyslel ani v období největší zamilovanosti, jak bych reagovala já je otázka s vědomím toho, že on s paralelním vztahem problém nemá.
Na jeho vystřízlivění bych čekat dlouho nedokázala, pokud bych se to dozvěděla, to už vím. Asi to není úplně rozumné, ale bohužel psychicky bych na to "neměla", moje snaha by byla se od něj odpoutat a vytěsnit ho z života, právě proto, abych tím nezničila sama sebe a mohla fungovat pro své děti, protože mě to zjištění sakra hodně bolelo a bylo to náročné i fyzicky a jak už jsem tady psala i hrdost dělá své, pokud člověk nechce přijít o všechno své sebevědomí.
A teď kdo má mít větší nárok na nemyšlení, ten zamilovaný nebo ten citově zraněný? Těchto důsledků si musí být každý vědom ať si je připustit chce nebo nechce. Pořád je přece něco jiného být zamilovaný a být nevěrný. Základem každé nevěry je lež, za kterou většinou stojí to, že si chci něco užít, ale ani nepřijít o to co už mám, alespoň ze začátku.
Co se týče těch článků, řekla bych, že názorů bude víc. Od psychologa jsem slyšela i to, že jak se člověk zachová v okamžiku zjištění nevěry je otázkou jeho zralosti.
I zamilovaný moc dobře vidí, jak svému partnerovi ubližuje prodlužováním nejistoty, když není schopen ukončit milenecký vztah, možná ho v budocnu ocení jak danou situaci zvládl, možná si pak o to míň váží a zůstane mu pocit, že on má ve vztahu navrch a ten druhý je na něm vlastně závislý.