...když si budu u podobných témat přihřívat svou polívčičku?

Všechny tyhle věci samozřejmě také znám. Depersonalizace a derealizace se mi stávaly především během jízdy v autě, kdy ta kastle a sklo umocňovaly pocit izolovanosti od okolí.

Podle mě existuje několik základních přístupů člověka k takové situaci:

1) Nepřijetí choroby a z toho plynoucí pocit frustrace a sebelítosti, což vede k dalšímu oslabení psychiky a nemoc se tak může do člověka ještě víc „zakousnost“.

2) Pasivní přijetí - člověk se s chorobou víceméně smíří, ale snáší jí stále spíš trpitelsky. Kvalita života je snesitelná, ale nic moc.

3) Aktivní přijetí - člověk chorobu přijme jako svou součást, ale současně také jako výzvu a příležitost. Výzvu k tomu, se s ní poprat, a příležitost k tomu, lépe se poznat. Psychické poruchy totiž „odemykají zadní vrátka do duše“. Když se jimi naučíme procházet tam i zpátky, může náš život být o dost bohatší.

Nelze si dělat iluze, že v případě třetího přístupu bude už navždy vše OK - samozřejmě, že člověk je pořád tak trochu jako na houpačce, ale má nad tím větší míru kontroly.

Včera jsem se třeba dozvěděl, že ex dala dům už do realitky. Děti už to vnímají víceméně pasivně a odevzdaně, že se budou stěhovat (kdeždo hlavně Berenika reagovala zpočátku na matčin nápad prodat dům hystericky a říkala, že se raději zabije, než aby se stěhovala - je jí 11 let). Snažil jsem se s ex mluvit, ale odmítala. Když jsem viděl dům na stránkách realitky nabízený k prodeji, byl to strašný pocit. Obrečel jsem to. Bydlel jsem v něm 10 let a od základu ho zrekonstruoval (nebo nechal zrekonstruovat). Mám k němu velmi silný vztah. Měl to být domov pro naši rodinu, později alespoň pro moje děti. Večer jsem viděl, že už mi asi líp nebude, že to nedávám. Tak jsem šel brzy spát. Usínalo se mi těžce, ale nakonec se to povedlo. A ráno bylo opravdu moudřejší večera, i když nálada nic moc. Ale udržuji se v chodu a myslím na praktické věci. Jde to.