Jak to téma žiju a hodně o něm čtu, tak jsem zaznamenal takový začarovaný kruh, který se u nevěry (paralelního vztahu) děje...

Začneme odprostřed, ve stavu, kdy se cítíš jako podváděný shodou okolností výjimečně fajn. Říkáš si, jo, tak zkusím být na toho druhého milejší, ať nemá důvod nevěru opakovat. Ten druhý na tvoji vstřícnost nějak reaguje, dejme tomu krátkodobou vstřícností. Jenže po pár hodinách ti začne připadat, že to vzal jako samozřejmost, že si toho pořádně neváží, že si myslí, že tím je celá ta dlouhá doba lží a tvých sraček smetena ze stolu a je to. Začne v tobě narůstat pocit nevděku. Se zhoršující se náladou se ti v hlavě začnou vynořovat různé minulé lži a situace spojené s nevěrou. Dostáváš se zase rychle náladou dolů. Druhý netuší, že se něco děje a vypadá sám spokojeně, čumí třeba na televizi a baví se. Takže si říkáš, já jsem v úplných sračkách a on se baví, místo aby projevoval vděk? Tak to ne, to mu pěkně vpálím nějakou jeho křivárnu do ksichtu. Druhý je najednou dotčen. Je to tu zas, zas to vytahuje. Najednou má pseudo důvod. Tak on bude nepříjemný, jo? Tak to teda můžu podvádět zase, nebo být aspoň hnusnej taky. A může si za to ten podváděnej sám!

Dostáváš (další) ránu. Už jsi poučený. Pamatuješ si velmi dobře období, kdy sis říkal, že si za tu ránu vlastně můžeš sám, hledal jsi chyby sám v sobě a snažil ses to s podvádějícím sám urovnat - namísto toho se ti dostalo ale jenom pohrdání a nevděku. Tohle už dělat nebudeš, už nenecháš sebou orat! Ránu podvádějícímu nějak vrátíš. Nebo budeš tvrdší. A už jede kolotoč nevěr a pomst.

Po čase si jako podváděný začínáš celý cyklus uvědomovat, pozoruješ, čteš o tom. Zaznamenáváš, že se ti všechno vrací a dáváš podvádějícímu svým hnusným chováním jenom další a další záminky. Rozhodneš se, že se budeš snažit být větší formát a o něco příjemnější. Chvíli ti to i vydrží, než se stane to, že ti opět něco vyvede, pak se zatvrdíš ještě víc, že už se teda vůbec snažit nebudeš a odcizení narůstá ještě rychleji, nebo ti ani podvádějící už přímo nic nevyvede, ale neprojevuje dostatečně onen vděk popsaný na začátku. A po tak dlouhé době je ti to málo... mstíš se slovem, neochotou, chladem.
Nechápeš, jak vůbec někdo může porovnávat ranění slovem, výčitkou versus ranění nevěrou a považovat to za stejný kalibr. Nechápeš, jak může někdo omlouvat, že si ten druhý dopřává drogu zamilovanosti, když pro tebe je to opakované bodnutí do zad. Nemůžeš pochopit, že se nemůže vzdát hormonálního nadstandu, když ti přitom tvrdí, že miluje jen tebe.

Po ještě delší době zjišťuješ, v jaké ses ocitl pasti. Víš, že když jsi hnusnej, dáváš druhému záminky pro recidivu. Víš, že když jsi milej, dáváš druhému pocit, že tě má jistého. Zjišťuješ, že to nemá řešení.
Nevíš, jak dlouhou dát šanci, než to definitivně zabalíš.

Pokud jsi chlap, tak navíc víš, že kdybys projevoval nebo vyjadřoval co uvnitř prožíváš, jak tě to trápí, bude tebou/budou tebou pohrdat, takže se navenek tváříš, že jsi nad věcí. To, že vlastně nemůžeš projevovat emoce, vztek dusíš v sobě, abys nebyl za toho labilního, slabého, nebo zlého, jen zvyšuje celkové napětí. Vypadáš jako skála, přitom jsi uvnitř činná sopka.
To ale druhá strana nevidí. Má dojem, že je vše v pořádku.
Víš, že v druhém oporu hledat nemůžeš, "to ono v dobrém i zlém" už neplatí, je ti jasné, že jsi v tom sám. K čemu ti ten druhej vlastně je? Aha, pere ti...
Současně se paradoxně dozvíš o ženě, která podváděla svého manžela, vyváděla, skončilo to rozvodem, která si pak stýská, že jí měl tenkrát dát manžel pár přes hubu, aby se vzpamatovala a nemusela být teď nešťastná...
Stáváš se cynikem. Láska je jinde.






















V fázích si řiká, že si za tu ránu může sám a hledá chyby sám v sobě. Dokonce se to snaží srovnat.




















Zamilovaná jsem byla a to i během manželství, ke vztahu nedošlo, protože jsem i tak viděla, co všechno bych riskovala (i pro sebe), mimo jiné jsem si myslela, že můj muž by mi neublížil. On totiž tvrdil, že jinou partnerku pro život nehledal a na změnu nepomyslel ani v období největší zamilovanosti, jak bych reagovala já je otázka s vědomím toho, že on s paralelním vztahem problém nemá.
Na jeho vystřízlivění bych čekat dlouho nedokázala, pokud bych se to dozvěděla, to už vím. Asi to není úplně rozumné, ale bohužel psychicky bych na to "neměla", moje snaha by byla se od něj odpoutat a vytěsnit ho z života, právě proto, abych tím nezničila sama sebe a mohla fungovat pro své děti, protože mě to zjištění sakra hodně bolelo a bylo to náročné i fyzicky a jak už jsem tady psala i hrdost dělá své, pokud člověk nechce přijít o všechno své sebevědomí.
A teď kdo má mít větší nárok na nemyšlení, ten zamilovaný nebo ten citově zraněný? Těchto důsledků si musí být každý vědom ať si je připustit chce nebo nechce. Pořád je přece něco jiného být zamilovaný a být nevěrný. Základem každé nevěry je lež, za kterou většinou stojí to, že si chci něco užít, ale ani nepřijít o to co už mám, alespoň ze začátku.
Co se týče těch článků, řekla bych, že názorů bude víc. Od psychologa jsem slyšela i to, že jak se člověk zachová v okamžiku zjištění nevěry je otázkou jeho zralosti.
I zamilovaný moc dobře vidí, jak svému partnerovi ubližuje prodlužováním nejistoty, když není schopen ukončit milenecký vztah, možná ho v budocnu ocení jak danou situaci zvládl, možná si pak o to míň váží a zůstane mu pocit, že on má ve vztahu navrch a ten druhý je na něm vlastně závislý.