Tak to máme za sebou.

Hlavní informace - výsledky vyšetření budou v pátek třináctého... Trvá to sice jen tři dny, ale pošlou to hned neurologyni, kam jsme objednaní až za ten týden, takže pokračování příště.

Předesílám, že celou akci nejlépe snášelo dítě, takže vlastně k žádnému týrání nedošlo (kromě hladu a žízně, což nedalo mrknutím oka najevo).

Ráno jsme kluka napůl spícího a v pyžamu nacpali do auta a jeli k pediatryni, tam ho píchla sestra do prstu na CRP, což ho rozběsnilo, ale hned se uklidnil, provedlo se rychlé předoperační vyšetření a jelo se dál.

Poznámka: PŘED NARKÓZOU NEZAPOMEŇTE NA PŘEDOPER. VYŠETŘENÍ, abyste nemuseli na poslední chvíli, tak jako se to stalo nám!

Protože se v letu nedokážu po ránu najíst (2x kousnuto do rohlíku) a nechtěla jsem jíst a pít před hladovým dítětem, udržovala jsem se celou dobu hroznovým cukrem

A protože jsem tam jela vynervená a připravená se hádat, popř. odejít, pokud mi kluka budou chtít vzít při jeho vědomí, vzala mi velice milá sestřička v recepci vítr z plachet svým jednáním - byla báječná a dokonce pustila klukovi v čekárně pohádku.

Čekali jsme asi 10min, pak nás přítel doprovodil dovnitř (též připraven hájit dítě zuby nehty - on ještě víc, jelikož byl proti celé té akci) a zatímco já ze sebe očesávala všechno kovové, abych mohla s batoletem dovnitř na uspávání (anesteziolog se sice trochu ušklíbal, ale dle chování sestřiček bylo jasné, že je to běžné), vyslýchal přítel anesteziologa a sestry.

I přes dobrovolné informace ze strany zdravotníků a jejich opravdu hezké a příjemné jednání, jsem měla též mnohé všetečné dotazy, včetně toho, že se mi nelíbí, že mě nikdo neinformoval o eventuelním podávání kontrastu, ale byla jsem ujištěna, že u batolat se kontrast používá jen velmi výjimečně.
(Ani v propouštěcí zprávě podání kontrastu nebylo...)

Pak jsem si dítě přenesla přímo na to MR lůžko, držela ho za ručky (a zároveň mu je přidržovala) - anesteziolog kluka omráčil jak v detektivce - přitiskl mu malou dýchací masku na nos a pusu, kluk se kroutil a řval, takže plyn unikal všude okolo, až jedna sestra poznamenala, že dřív než ten malej usneme my.
Naštěstí to zalomil asi na 6. nádech - pak už jsem tam neprudila a poslušně odcválala do čekárny.

Po 40min. mi předali spící dítě, které jedním okem zkontrolovalo mou přítomnost, stulilo se u mě a usnulo znova. Vše ok a já čekala na sanitáře s vozíkem, aby nás odvedl na dětské na 2h na dospání.
Chlapeček se probudil přesně ve chvíli, kdy jsme ho skládali na jezdící lůžko (tj. 50min od začátku narkózy) a celou cestu všemi chodbami (trvalo to snad 10min) seděl a zvědavě koukal okolo sebe - zjevně bez zmatení a v pohodě.

Na dětském byly 3 další děti, klidné, klimbající...
Ne tak můj synáček: zcela bdělý a probraný kleknul si do postele, okamžitě děsně zmuchlal prostěradlo, majznul knihou do hlavy maminku, co seděla vedle postele z druhé strany, odmítl si dát změřit tlak a cokoli dalšího, zbylé knihy naházel na zem a stoupl si, držíc se mě za vlasy. Mlátil mě do ramen a chtěl, abych ho vozila na zádech.
Sestřička mu říkala skřítku a já byla ráda, že je tak milá, protože jsem cucala cca 8. tabletu hroznového cukru a přemýšlela, jesli mi někdo poskytne první pomoc, až tam sebou švihnu

Po necelé hodině se dostavil pediatr a dovolil Vilovi se konečně napít (po 15h)- prý jen trošku. No, to se snadno řekne: Kluk mi vyrval flašku a vcucnul čtvrt litru asi tak za 5 vteřin. Vzápětí ukousl dudlík, vyplivl, zavrčel jako tygr a jal se vesele halekat, takže jsme byli vyhozeni...tedy, pardon, propuštěni
Že prý nesmí kluk jíst do 12.15.
Ve 12.10 měl před sebou talíř výtečné pomodoro polévky v pizzerii, a přestože jsem ho chtěla krmit opatrně, aby se mu neudělalo blbě, snědl jí půlku a řevem se domohl i malé části mojí pizzy a přítelovy kotlety. Pochopitelně mu to nic neudělalo.

Já, po celodenním nepití a o 12 tabletách hrozno cukru, do sebe nalila budvar a nacpala pizzu frutti di mare - jak kolo od vozu

Cestou domů chlapeček hluboce usnul - tentokrát s plným bříškem italské kuchyně a spokojeně.

Celá ta akce trvala od příchodu do čekárny po náš "vyhazov" 3 hodiny - paráda!
(ale ty nervy bych znovu zažít nechtěla...)