Mono, opět boduješ,
, toto se mi moc líbí.
"POkud zjistím, že jsem se zmýlila, snesu to asi spíš, než žít v nedůvěře a podezírání...
Nezabráním tomu, aby muž jednou neodešel na zelenější trávník sousedky, když bude chtít, ať se k tomu postavím jakkoliv. Proto si to manželství nebudu ničit předem."
Já myslím, že vůbec nemá cenu si tím mutýrovat hlavu. Maximálně se snažit žít tak, aby bylo dobře mně a tomu druhému se mnou, nedělat mu nic, za co bych se musela sama stydět, chovat se tak, jak bych chtěla, aby se on choval ke mně, zůstat sama sebou. Nenechat si líbit hrubost a sprostotu, na druhou stranu se zamyslet, jestli za mou duševní pohodu odpovídá opravdu partner nebo spíš já sama.
A zbytek nechat podle naturelu buď na Pánu Bohu, nebo na štěstí. Víc udělat nelze (nelze zajistit, že ode mne partner neodejde) a nemá cenu se tím zabývat.