Kukuřice, neporadím, sama nevím, co by bylo správné a nevím to ani po osobní zkušenosti, snad to bylo o to jednodušší, že se jednalo o vývojovou vadu, neslučitelnou se životem.
Rozhodnutí je jenom na tobě a nikdo ho za vás, rodiče neudělá.
Jen snad pár praktických a drsných rad pro případ, kdyby tenhle příběh neměl šťastný konec - pokud chce být tvůj muž s tebou, dovol mu to. Budeš potřebovat, aby věděl, co jsi prožila, protože sám to nemůže poznat a pochopit a budeš potřebovat jeho velkou podporu. Není důvod se toho bát a skutečně milující člověk to unese.
Rozluč se se svým dítětem, nesnaž se zapomenout, to nejde. Zdravotníci totiž žijí zřejmě v domnění, že zapomenout a dělat, že se nic nestalo, je nejlepší, ale tohle nefunguje a o to hůř se budeš se vším vyrovnávat později.
Ten první čas je hrozně matoucí právě v tom, že ze všech stran bude tla právě na to zapomenutí a o to víc budeš potřebovat vedle sebe někoho, kdo VÍ.

Každopádně i přes tyhle rady přeju, aby to mělo dobrý konec, ať tak, či tak a přeju hodně sil, budeš je potřebovat.