Souhlasím s tím, že věta se slovy podle chytré knihy může být pronesena způsobem, který je méně láskyplný, než ta o blbečkovi. Chytré knihy (např. RaBR) ale kladou čtenáři na srdce, že verbální a nonverbální složka má být v souladu. Což mi právě láskyplná věta o blbečkovi přijde jako příklad nesouladu. Navíc jakou informaci rodič předává? Že když je někdo blbeček, musí mít vystříhaný trojúhelník ve vlasech? Kdo je ostříhán normálně, nemůže být blbeček? Že na mentálně postižené máme koukat svrchu?
Mně přijde daleko lepší říct věci přímo. Nelíbí se mi, jak ses ostříhal a když s tebou půjdu po ulici, budu se cítit blbě, protože si myslím, že tvoje vlasy budou na tebe a tudíž i na mě přitahovat pozornost, a to nemám rád.

Ty věříš, že dítě pozná instinktivně, jak to matka myslí. To má výhodu, že se nemusíš snažit svou řeč kultivovat (deformovat). Já zase věřím, že je spousta možností, jak svoji mluvu vylepšovat, aby druzí lépe chápali a lépe přijali, co jim chci sdělit. Když ode mne dítě uslyší jasnou a neagresivní řeč, předpokládám, že mu to v životě prospěje. A mně taky, protože se mnou bude jednat podobně.