Spartakiáda byl velice zvláštní fenomén. Přestože to mělo obrovskou podporu státu a Strany, do vlastního spartakiádního dění ideologie příliš neprosakovala, a to nejspíš proto, že oni aparátčíci na sport moc nebyli. Nacvik probíhal ve školách a v organizacích ZRTV, kde to bylo samý bývalý sokol. Naše rodina byla antikomunistická a z hlubokými sokolskými kořeny, přesto se u nás spartakiádě fandilo. Ale cvičil jsem jenom jednou, jako prvňáček (a do Prahy jsme nejeli). Pak už jsem byl na to, abych se účastnil takových hromadných akcí, příliš velký individualista. Ale sledovali jsme to, hodnotili, která skladba je lepší a tak...

s nějakým "kdo necvičí s námi, cvičí proti nám" jsem se nikdy nesetkal. Asi taky záleželo dost na lidech. Pokud to někde měl na starosti blbec či kráva snažící se tímto způsobem o vylepšení svého kádrového profilu, tak to samozřejmě bylo poslabší.

Ale většina lidí cvičila ráda.

Já byl pak jako dorostenec na turistickém spartakidáním sraze na Džbánu, to byla náramná pohoda. Chodil jsem tam jak somrák a mánička, a nikomu do nevadilo. Jediné, co mě pak mrzelo, bylo právě to (viz cimburčanka), že jsem si nezašukal, přestože jsem moh. Jedno moc hezké děvče mě pozvalo v noci do stanu, ale já byl tehdy ještě příliš plachý a slušně vychovaný jinoch (byť jsem na to nevypadal ), tak jsem si s ní celou noc jenom povídal. Pak jsem nechápal, proč na mě byla nasraná...