ty, já mám, z toho co píšeš, trochu jiný pocit - ty už jsi to koneckonců vlastně napslala - on se prostě zřejmě bojí, že už mu to nepůjde tak dobře, jako klukům. Tím, že je perfekcionalista, není schopen překonat tento "strach"(či jak to nazvat), že bude horší než ostatní. Byl určitě dost dobrý a bojí se, že už nebude, když zameškal..

Já mám tedy opačný názor než ostatní - snad mě tady neukamenujete.

hele, on už je velký a určo dost chytrý (mám podobně starého synka s podobnou povahou), nešlo by se s ním domluvit třeba na tom, že dobře, z té hodiny (nebo jak dlouho je ten trénink) nebude hrát 55 minut, ale 5 minut ano. A prostě trvat na tom, že přes to vlak nejede. Klidně se s ním i domluvit, že pokud nebude chtít, tak ty tam nebudeš, ale hrát prostě bude...Nebo jinak - sehrát komedii - jakože ho "masírovat", nabudit, klidně i kluky okolo, jakože jsou velký fotbalisti a kluci do toho a budou medajle - kecat a kecat, rozptýlit je- a hlavně jeho, pomoci mu tím vyplavit endorfiny, hlavně ale aby neměl čas na tyhle svoje strachy ... děti tohle milujou, tedy ten můj určitě...
Nebo se domluvit s pár klukama a přijít o pár minut dřív aby si s ním zakopali-rozehráli se v tom prostředí, před tím, než přijdou ostatní... klíďo i s rodičema...

Myslím, že by se tak mohl chytnout - pokud kope mimo tréninky, tak vlastně stejně trénuje - prostě jen potřebuje zjistil, že je vše O.K., ale sám není schopen udělat ten první krok...

Podle mne fakt správně píšeš, že čím déle se bude jen koukat, tím déle se bude "v jeho hlavě" zvětšovat ta propast mezi jím a ostatními.

...trochu mi to totiž připomíná mne samotnou, takovýhle strachy mívám často, pokud mám nějaký absenční výpadek v podstatě kdekoliv - i kvůli úplný blbině - jakože se třeba nebudu už umět bavit s kamarádkama, pokud je dlouho nevidím. Nebo třeba letost na lyžích - stála jsem na nich po 6-ti letech (naučila jsem se sama až jako dospělá). Nebýt toho, že jsem tam měla synka + pro něj zaplacenou instruktorku a byla si vědoma toho, že chci aby to uměl a pokud se naučí lyžovat (a fakt naučil - ona z něj byla úplně nadšená, jak je nadaný a on byl nadšený z tohohle sportu) a já na ty lyže nedokážu vlézt, nikdy si to neodpustím ... A hlavně taky, že prostě nechci, aby dopadl tak jako já, tzn. lyžařský negramot do dospělosti, a že prostě musím, protože pokud ho to bude bavit, tak s ním někdo jezdit ty sjezdovky musí ... když jsme šli k vleku, říkala jsem si v duchu, že jsem úplnej cvok, že se fakt bojím, ještě když jsem stála nahoře na svahu - šíleně jsem se bála, úplně se mi klepali kolena ... ale zvládla jsem to..
To byly naše "velký hory" - na týden ve Špindlu - nakonec jsme jezdili ve Svaťáku modrou a pak i 1x červenou....
Před tím, před 14-ti dny jsme byli na "malých horách" na Benecku, na 3 dny na tréningovém svahu pro děti - první den O.K., druhý dne se seknul a z hodiny odlyžoval 10minut - nešlo mu to (podle něj tedy)a nechtěl ani za boha! Zabralo až to, že jsem ho jako ostatně vždy, okecala - půjčila si lyže a že se budu učit s ním - ve 3 (já, on a instruktorka) jsme odlyžovaly další den a půl (hodina ráno, hodina odpolčo) a předposlední den se to zlomilo, po hodině s instruktorkou a se mnou mně prosil, aby mohl ještě jednou jet sám, no, po další hodině jsem ho prostě musela z těch lyží téměř násilím "sejmout" - už sotva stál na nohou ale chtěl ještě jednou a ještě jednou....
To samý s pomou - nejdřív šílenej strach, jezdil na provázku, takže opět moje komedie s tím že přece mě na zé pomě nenecháš samotnou, musíš mě kontrolovat zezadu a hlídat, jestli to dělám dobře...

Já tedy nevím, jestli je to z psychologickýho hlediska dobře, ale u nás tohle snad jako jediné zabírá - dát mu ten pocit důležitosti a současně maximální podpory...nic jiného bohužel ne...
Hlavně musím do zblbnutí opakovat, že všichni se pletou, všem to občas nejde, někdy víc a někdy míň ale nejde...

On je prostě šílenej perfekcionista a není bojovník - nemá vůli zkoušet to pořád a pořád a chce, aby mu všechno šlo hned (on je navíc dost šikovnej, takže takový ty normální činnosti zvládá s přehledem) ale tu fázi pokus-nezdar (která je i tak u něj skoro vždycky extrémě krátká) strašně špatně snáší...
No, v tomhle po mě není, já se prostě zabejčím...a taky už jsem dospělá, takže ty strachy jsem schopna vůlí ovládnout a překonat...