Ahoj Katko,
musím říct, že tvů článek mi úplně mluví z duše.Před narozením našich dvojčat, jsem nesnášela historky z mého dětství, které dávala k dobru moje mamka.Jak jsem jako malá byla vzteklá, jak jsem si prosazovala svou apod. Teď, když se nám děti narodily, tak na tato vyprávění často vzpomínáme, protože, ač je našim drobečkům teprve půl roku, už teď jsou vzteklí, snaží se prosadit si svou...Tedy, není to pořád, většinou máme děti usměvavé a povídavé.Pravda, někdy, když mají zase jednu ze svých špatných nálad a já už nevím jak a co bych s nimi dělala, nervy mám na pochodu a situace vrcholí, najednou přestanou a Evička s Alexem se na mě smějí jako dvě sluníčka.V tu chvíli ze mě všechen stres spadne a mamka jen tak mezi řečí prohodí, že přesně taková jsem byla, když jsem byla malá.