Nevím, jak se rodí hrdě a sebevědomě, ale nenapadlo by mě snažit se nevydávat žádné zvuky, aby to nerozhodilo manžela, natož porodnický personál.
U prvního porodu, který trval celou noc až do poledne, a stále se nic moc nedělo, museli mi dávat kapačky, aby se mi rozběhly pořádné kontrakce, jsem tedy řvala hodně. Hlavně, když mi zaseknutého syna v porodních cestách tahali vaxem a potom kleštěma. Upřímně, je mi jedno, jestli si někdo myslí nebo myslel, že jsem se měla ovládat. Asi hodinu jsem si na tom porodním stole přála umřít, myslela jsem, že žádnou další minutu bolestí už nevydržím. Díky tomuto hrůznému porodu jsem bolestmi trpěla ještě celý další půlrok, kdy jsem si nemohla sednout.
U druhého jsem si taky trochu zařvala, ale světe div se, sama sestřička mě povzbuzovala, když jsem se snažila držet, ať pustím všechny emoce ven. Syn byl opět velký, tentokrát to naštěstí bylo bez nástrojů, ale stejně to nešlo lehce.