Občas nad tím poslední dobou přemýšlím. Mám druhé dítě a špatné svědomí, že se mu nestíhám tolik věnovat, jako prvnímu. Je to normální, já vím, ale psychicky mě to trápí. Někdy ale přemýšlím, nakolik to vlastně to novorozeně vnímá. Někdy pláče, člověk ho zvedne, a ztichne, jasně. Kolikrát to ale vypadá, že jakákoliv moje přítomnost nemá vůbec na rozpoložení mimina vliv...
A co třeba spaní společně v posteli? Říkala jsem si, že mu to vynahradím tím, že bude spát s náma v noci. Aby se "domazlilo" aspoň v noci, když už ve dne tu pozornost nemá . Jenže spát s ním "v náručí" nejsem schopná, a aby spalo jen tak položené mezi náma, to může přece spát v postýlce. Nebo ne? Vnímá to? Vnímá, že je u mě, když leží metr ode mě a jsem třeba otočená na druhou stranu? Navíc když mám třeba hlavu o dvacet čísel níž v té posteli? Má smysl tam to dítě takhle přes noc nechat a myslet si, že mu aspoň trochu nahradím svou "nepřítomnost" přes den, nebo je to blbost??
Zajímají mě vaše názory. Bohužel teď nemůžu být na netu, ale pročtu později:).
Asi to úplně blbě popisuju, sakra, nějak se neumím vyjádřit...