Mám syny narozené ve stejných letech jako ty, taky mi není ještě ani pětadvacet oba jsou neřízené střely, děsně akční, chvíli neposedí... starší nemluvil do tří let, zato teď nezavře pusu, všechno musí komentovat, lítá po bytě, tříská, ječí... Mladší samozřejmě nemůže být pozadu, vše po starším opakuje, lítají spolu... když je chvíli nehlídám, je to tragédie... Počmárané, sedřené, poškrábané zdi, strhlé samolepící tapety, mladší, když je v postýlce, se nám probourává k sousedům, už máme ve zdi pěknou díru... Nemůžu se věnovat jednomu a pak teprve druhému, musím najít něco, co můžou dělat oba, jinak se ten druhý vzteká... Což je docela problém, staršího baví malovat, vystřihovat, číst knížky.... Mladší strká pastelky do pusy, nůžky do ruky ještě nemůže, knížky ho naprosto nebaví, leda tak trhat z nich stránky... Oba jsou strašní vzteklouni, mladší to ještě zvládá "jen" řevem a ječením, starší už tříská s hračkama, vyhazuje je, shazuje peřiny z postele... Zas na druhou stranu usínají v klidu, beze mě, případně přečtu staršímu jednu pohádku (mladší chodí spát o hodinu dřív, spolu ani omylem, to by řádili do půlnoci) a jdu pryč.... Takže spíš než že bych je vychovávala je hlídám, aby nám tu nezbourali celej byt, aby se nevztekali, neječeli, nelítali, netahali mi nádobí, netřískali s hračkama... Večer jsem ráda, že spí a vychutnávám si ten klid