Děkuju moc za názory, samozřejmě pište dál, budu číst i později, pokud někdo má nějaký příklad, radu apod.

Budu odpovídat průběžně, jak dočítám.
Samozřejmě je to dilema a vlastně skoro všechny případy, co tu píšete, můžou nastat, asi akorát kromě té varianty, že by místo mě byly účastníky řízení moje děti (dospělé), tak možná jedině v tom případě by matka nenaléhala, abych se dědictví vzdala, jenže jak tu někdo píše, asi je rozdíl se vzdát a odmítnout dědictví.

Přepsat vše na mě - to matka nepřipustí, má ráda tzv. "své jisté". Ovšem taky může nastat situace, jak píše Jaana2, že by matka mohla v budoucnu nějaký majetek převést na některé z mých dětí a tím mě obejít. Čímž nechci říct, že bych jim to nepřála, naopak, ale tady je taky náznak, že jedno vnouče je tzv. oblibenější než druhé...

Asi bych chtěla mít ten pocit, jistotu, že nezůstanu bez prostředků (což se už párkrát stalo), že nemusím čekat jak hyena na to, až máma umře, abych si mohla dovolit např. koupit zachovalejší auto, nebo aspoň zainvestovat do mého stávajícího (jen příklad, ale momentálně je to dost aktuální, jízda s ním je dost nebezpečná). Sdělila mi, že pokud chci lepší auto, že mi na něj PŮJČÍ Jak píše Maargit - podle mě je to o manipulaci...

Stormer - matka nebude žít v nadbytku (po smrti táty přijde o víc jak 40 % z původního součtu jejich společných důchodů), ale určitě nebude nuzovat, jen má pocit, že by se tak mohlo stát, kdyby nic neměla. A moji rodiče se o svůj majetek přičinili poctivou prací, po svých rodičích dědili až na "stará kolena" - a to já jsem na to zřejmě ještě mladá (46!), tak asi nemám nárok...

Nevím, jak to je administrativně náročné, když bych teoreticky vlastnila čtvrtinu všeho, jestli by to stálo nějaké peníze navíc, prostě to možná matka myslí jen že by se to všechno jako zjednodušilo (bože, to jsem asi naivní...).

Kudlo - všechny varianty jsou možné, chce být jištěná, možná mě chce podvědomě stále ovládat (její povaha + jsem jediná dcera). Na majetku nelpím, nechci otevřenou válku, ale ráda bych se zbavila té hypotéky dřív než za 10 let, ta mě hrozně tíží (i duševně), hlavně v tomhle bytě nechci zůstat do smrti, ale to je všechno hodně otevřené. Např. auto mě momentálně trápí víc.

Asi to nakonec dopadne tak, že budu "hodná dcera", fakt bych se nedokázala o něco handrkovat a "ožebračit ubohou maminku", jak píše angrešt, ale ten stín ukřivděnosti přece jen... fakt nechci být hnusná a hamižná, bohužel to tak trochu cítím. Např. vůbec nevím, kolik měli na účtech - některé účty jsou psané jen na mámu, ty asi ona u notáře nepřizná, takže se asi ani nedozvím, čeho všeho se vlastně vzdávám...