Kudlo, díky za názor, takhle když se to napíše, tak to vypadá asi blbě.
Máma má obavy, že bude nuzovat, já taky. Jenže čtvrtina toho majetku je poněkud vyšší než hodnota novějšího (nebo opraveného) auta + zbytku mojí hypotéky. Ani po ní nechci, aby mi něco dávala, já po dědictví netoužím prakticky, jen bych ráda, aby matka alespoň mně uznala, že podle práva bych na něj nárok mít měla, ne mě postavit před hotovou věc, že se to tak dělá a je to zcela běžné. Jí zemřel celoživotní partner, mně tatínek. Teď to napíšu nehezky, ale kdyby chtěl, aby vše zdědila ona, tak by napsal závěť, nebo to nějak ošetřil. Ale na druhou stranu je pravda, že o peníze se starala máma, on poslouchal. Nevím přesně, jaké má teď máma pocity, myslím, že se dost lituje, chápu jí, přesto ta ztráta nepostihla jen jí.
S tím autem a hypotékou byl jen příklad, nejde o touhu po novějším autě, auto je pro mě nezbytné - nejen kvůli mojí práci, bohužel to staré už je životu nebezpečné a oprava se nevyplatí. Mluvím o pár desítkách tisíc, žádný luxus. Jde o to, že máma by mi půjčila peníze, které bych teoreticky MOHLA zdědit (nebo jejich ekvivalent), zatímco takto jí je budu splácet a ještě jí budu - a teď to dám do uvozovek, protože i toto je součástí manipulace – "muset být vděčná". Možná, kdyby nepoužila slova, že by mi na auto PŮJČILA, ale řekla to nějak jinak… nevím…
S bytem - to není žádný můj kapric, že bych toužila po jiném, děti jsou dospělé, jedno už s námi nebydlí, kdoví jak dlouho tu vydrží to druhé, a i pro 3 lidi je zbytečně velký (už jen kvůli vytápění - přes 100 metrů). Hypotéku budeme splácet ještě 10 let, kdybychom stávající byt prodali a koupili něco menšího, většiny zbývajícího dluhu bychom se zbavili. Netoužím po žádném z jejích bytů, chci si koupit jiný-vlastní, ale je to složité z manželských důvodů, které tu nechci rozebírat.
Nechci zjišťovat, kolik měli rodiče na účtech, a už vůbec ne z toho chtít svůj díl, vždyť píšu, že to nakonec dopadne tak, jak si přeje máma, jen mi to např. s tou půjčkou na auto přišlo takový... jo, líto.
Můj původní dotaz byl, jestli je běžné vzdát se dědictví. Teď mám pocit, že v sobě ten kus hyeny mám, když o tom jen přemýšlím…