Moje starší dcera, té době taky přesně osmiletá, sáňkovala s kamarádkama před domem. Máme tu dva kopečky. Na malý vidím z balkonu, větší je z části krytý vedlejším domem.
V zimě má příkaz jít domů hned, jak se rozsvítí pouliční světla (bývá to o půl páté), protože nenosí hodinky.
Světla už dávno svítila, venku se začalo rychle stmívat a dítě nikde.
Bylo vidět, že na kopci už nikdo není, tak jsem poslala manžela, aby ji šel hledat. Měla jsem doma asi tříměsíční mrně, tak jsem zatím aspoň obvolávala kamarádky.
Nic.
Jímala mě už hrůza, co se jí mohlo stát ale zároveň jsem cítila i vztek, protože jsem věřila, že není unesená, ale někde se prostě zapomněla.
Asi po hodině, na pokraji šílenství, se ozvala babička (tchýně), že je mládě u ní. Sebrala ji s sebou, když šla z procházky a viděla ji na kopci. Letěla jsem tam, modrofialová vzteky. Bydlí kousíček, tak jsem po cestě nevychladla a schytaly to obě.
Máme s tchýní velmi dobré a korektní vztahy, ale jak jsem byla v rauši, ječela jsem na ni, že jsou obě úplně stejně pitomé.
Dítě mě v takovém stavu ještě nevidělo. Doplnila jsem ho ještě dlouhým proslovem doma.
Myslím, že to byl dostatečný trest.
A omlouvám se za román.