Když o tom přemýšlím, zažila jsem takový vztah asi třikrát. Kdy jsem cítila něco moc hezkého s někým a bylo to bez jakékoli erotiky nebo fyzické touhy (ale dlužno říct, že jen z mé strany). Takže kdybych v tu chvíli měla nějakého partnera, tak by mu to teoreticky nemělo vadit. Ani ve mně by se to citově netlouklo. Jenže si myslím, že takový vztah vyvolá v tom druhém zákonitě obavu, aby o partnera nepřišel. To, že by takové souznění mělo být hlavně s partnerem, si nemyslím. Tam musí trochu pracovat chemie a ještě jiné věci, jako respekt, budování toho vztahu, vzájemné doplňování se a asi hodně dalších. Prostě i kvalitní vztah může být založen na něčem jiném než na souznění duší v tomto smyslu.