Pavlo, přesně to popisuje Withep.
O mně se říká dodnes, že jsem byla do čtrnácti roků hodná slušná dívka a pak najednou bomba. Nikdo z rodiny si dodnes neuvědomuje, že mě tím zraňuje, protože ke svému nestandardnímu chování jsem měla sakra podstatnou příčinu. Když jsem se přibližně ve stejném věku jako Tvá dcera zhroutila, nikdo mi nenabídl pochopení, ale JEN doprovod na psychiatrii. Můj pohyb na šikmé ploše pokračoval poté dál, vedl k neuváženému sňatku, na hranici závislosti na alkoholu.

Někdo se ptal, jestli dnes dovedu pochopit obavy a pocity své mámy a lituju toho, jak jsem jí ublížila. Já toho litovala celou dobu a paradoxně výčitky, jimiž mě celé mládí (i dodnes) zahrnovala a pocity studu mě spíš hnaly k dalším neuváženým činům. Dneska mám pro její obavy pochopení, zvláště protože jsem sama máma. Ale nechápu dodnes ten její nedostatek sebereflexe, nikdy si nepřipustila, že se ke mně zachovala způsobem takovým, že moje chování bylo odpovídající reakcí. Jak říká Withep, že nevidí, že bys uvažovala takovým směrem.

Je ovšem možné že o udržení Vašeho vztahu dávno neusiluješ, já navrhuji určitě dohodnout se s ní na vystěhování tak jako tak, uleví se Vám oběma, a v případě, že nastanou těžkosti, kontaktuj občanskoprávní poradnu, abys zjistila, co je ve tvých možnostech.

Jestli ještě můžu sondu do duše nezdárné dcery, takhle to taky začalo, že jsem měla kamarádku, která se matce nelíbila. Podezírala mě hned od té chvíle z braní drog, chtěla mě mít pod kontrolou, bála jsem se jí, a odejít pryč jsem toužila se strašnou sílou. Takže předpokládám, že vystěhování dcery nebude zas tak těžké.

Podotýkám, že jsem tvrdé drogy jsem nikdy nebrala a to obviňování mě fakt ponižovalo. Za mými dalšími výstřelky byla touha potvrdit rodičům, že jsem skutečně tak špatná, jak předpokládají, a možná ještě horší.