Nano,
mně úplně naskakuje husí kůže - u nás to bylo přesně takhle. Dcera začala v 16 chodit s klukem, který měl dost špatnou pověst, začala flákat školu, chodit pozdě domů, nejedla, hubla, začal kouřit... Dělala jsem všechny chyby, které popisuješ - zákazy, nedůvěra, výčitky, každodenní hádky a křik. Ale to všechno ze strachu o ni! Vím o sobě, že mám ráda věci pod konrolo, a najednou jsem neměla pod kontrolou nic, vůbec nic. Bylo to čím dál horší mezi námi. Naštěstí jsme se přes známou dostaly k psycholožce, která nam nějakou dobu dělala jakousi mediátorku. Mně řekla: důvěřovat, některé věci neřešit (např.oblečení), vyjednávat, nechat osamostatňovat se. Jí řekla: nelhat, mít pod kontrolou školu, vyjednávat, dodržovat dohody. Bylo to moc těžké, vzpomínám si, jak jsem probrečela Silvestra, protože jsem dceři dovolila jet s tím klukem na chatu, ale šíleně jsem se o ni bála.
Nakonec všechno dobře dopadlo a dneska máme s dcerou pěkný vztah. Ale bylo to na hraně, umím si představit, že to některá máma neustojí.