Tylity,

myslím, že k tomu máš od počátku takový nezdravě napružený přístup. Četla jsem trochu Tvé příběhy tady na rodině a tohle neříkám proto, že bych se do Tebe chtěla jakkoli navážet, spíš abych Ti v dobrém ukázala, že všechny vztahy nejsou patologické a že to jde i jinak (protože je mi celkem jasné, že když někdo prožil a možná ještě zčásti prožívá soukromé peklo, bude mít na některé věci zkreslený pohled, a kdyby se to stalo mně, tak by se mi dost ulevilo, kdyby mi někdo naznačil, že to s tím světem není tak špatné, jako si já v nejčernějších scénářích maluju).

Takže za mě: vztah svéprávných (pra)rodičů a dospělých dětí by měl být vztahem dospělých lidí. Když si ti mladí pořizují děti, měli by tak činit s vědomím, že starost a péče o ně je JEJICH primární odpovědností. Rozhodně by neměli uvažovat stylem "já si pořídím dítě a je zcela samozřejmé, že ho frknu na hlídání (pra)rodičům a pojedu si dál po svojí lajně.

Ti "staří" už si svoje "odpracovali" na svých dětech, a je jejich naprosté a legitimní právo říct "milá dcero, milý synu, jsem v důchodu a konečně mám čas na uskutečnění těch a těch svých plánů (případně jako u Tebe - ještě pracuju a mám malé dítě) takže je mi líto, ale na pravidelné hlídání opravdu nebudu mít kapacitu".

Takže pokud by mladí chtěli/potřebovali hlídání a vztahy tam jsou opravdu zralé, tak je legitimní se zeptat "mami, prosím Tě, nemohla bys.." a babička po pravdě řekne, zda by mohla nebo nemohla. A dospělého zralého člověka ani nenapadne, aby se kvůli tomu urážel.

Pokud ti mladí toho vyžadují neuměřeně, tak je to samozřejmě blbé, a je na tom rodiči, aby je odkázal do patřičných mezí. Pokud se jim celý život "obětoval", tak to samozřejmě budou "chroupat" hůř, protože jsou třeba rozmazlení sobečci a dá jim práci pochopit, že rodiče tu opravdu nejsou jen pro ně. Ale to je problém vztahu mezi nimi a troufám si tvrdit, že ne každé dítě je psychopatický hajzl, který se zatvrdí a začne kvůli tomu toho rodiče nenávidět.